Pomsta dotčené kuchty

Tento příběh byl sepsán podle skutečné události. Na žádost hlavního protagonisty byla jména účastníků pozměněna, jinak jsou ale události popsány tak, jak mi byly vylíčeny. 

Poznámka na úvod: Všiml jsem si, že tu jsou „citlivější“ čtenáři a tak pro jistotu dodávám, že titulek příspěvku v žádném případě nemá za cíl znevažovat nebo zesměšňovat kuchařské povolání. Slovo kuchta mi prostě jen lépe znělo.

Jednou, je tomu opravdu dávno, si takhle pan X, kterému budu dále říkat třeba René, aby se mi lépe vyprávělo, seděl v zaměstnanecké jídelně výrobních závodů, kde tenkrát pracoval.

Byla doba oběda a René se spokojeně ládoval bramborami s prejtem (jeho oblíbené brambory se šumákem, o kterých mi často se zasněným výrazem vypráví, asi tenkrát došly), když tu mu z ničeho nic na talíři přistála další hrouda prejtu a to tak prudce, že byl jedlík rázem notně potřísněn omastkem.

Nic nechápající René se otočil, aby našel viníka a spatřil za sebou kuchařku s rukama v bok a nasupeným výrazem ve tváři. "Já si nic domů neberu, aby bylo jasno!" pronesla důrazně nanejvýš zlověstným hlasem. "Co to? Co se to stalo? Proč já?", zračilo se vyděšenému Renému v očích.

Neměl totiž ani ponětí o tom, že zatímco jedl, jeho kolega - malý pan M. s velkým smyslem pro humor - v nestřežené chvíli přistoupil k okénku výdeje obědů a takto promluvil ke službu konající dámě: "Pan René říkal, že nám dáváte tak malé porce, abyste si prý mohla zbytek odnést domů."

No není to hezký příběh o přátelství na pracovišti?