Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (15.)

Patnáctá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát o procházce rájem, noci s polynéskou kočkou a cestě na sever.

Procházka rájem

Využívám odpoledního volna a procházím si s Petrem náš malý ostrůvek. Mezi bungalovy rostou spousty jehličnatých stromů, které neumím zařadit a také několik nižších palem. Jedna se sklání přímo nad dvorečkem před naší koupelnou.

Podél cestiček mezi dřevěnými domky jsou také všelijaké keře, mimo jiné i citrónovník. Na ten mě upozornil Kula. Snažil se mi vysvětlit, že citrónovník plodí neustále a ukazoval mi různě velké a různě zralé plody.

Zadní část ostrova směrem k oceánu postupně přechází v nehostinnou, až děsivě vyhlížející pláň mrtvého korálového podloží. Převážně tmavá, někde ale i sluncem vybělená rozervaná masa ostrých korálových pozůstatků tvoří opravdu nebezpečný terén pro vycházku. Bojím se o své sandály a hlavně bych tu nerad zakopnul, určitě by se to bez krve neobešlo. Vůbec si nechci představit, co by se stalo, kdyby člověka na mrtvé korály prudce hodily vlny. Asi by ho to roztrhalo na kusy. Tahle bezútěšná pláň má při odlivu dobrých padesát metrů a my po ní opatrně došli až k samému oceánu. Nic zajímavého k vidění tu ale není. Kromě oceánu samotného, ten stojí za pohled vždycky.

Cestou zpátky si na okraji jehličnatého porostu všímám jakéhosi starého rezavého stroje. Připomíná mi to zařízení ze strojoven ponorek ve filmech Karla Zemana, ale asi to bývalo jen nějaké čerpadlo. Kousek dál leží kus ohromné velrybí čelisti. Má skoro dva metry na délku.

Pak se s Petrem brodíme průlivem k vedlejšímu ostrůvku, na který se díváme z jídelny. Voda nám sahá po pás a Petr musí dávat pozor, aby neuklouzl a neutopil svou digitální zrcadlovkou. Já jsem na tom podobně, jen mého kompaktu by asi nebyla taková škoda. Sousední ostrůvek není obydlený, ale kromě jehličnanů a palem má oproti našemu na straně směřující k laguně i docela dlouhé světlé pláže z korálové drtě, malých kamínků a mušliček. Moře je jako z prospektů cestovních kanceláří a rozhodně žádný Photoshop nepotřebuje. Na mělčinách je skrze křišťálově průzračnou vodu vidět světlé kamínky, nejblíž ke břehu je tedy jakoby pás žluté, který s přibývající hloubkou přechází ve světle tyrkysovou, ta se dál mění v azurovou a tam, kde je voda nejhlubší, v temnou indigově modrou. Až z toho přecházejí oči.

Opodál pod stromy tu leží další kosti velryb, především několik mohutných obratlů. Jejich kruhová část má snad dvacet centimetrů v průměru, jejich původní "majitel" tedy musel být pořádný kus kytovce. Jeden takový obratel leží i u naší jídelny. Tomáš se ptal a prý je z vorvaně. Já to nepoznám, tak mi nezbývá než věřit.

O kousek dál stojí malý domek a u něj ohrada z pletiva, ve které poblíž svého koryta spí mohutný čuník. Vypadá trochu jako kříženec kance a domácího prasete. Má světlou barvu, ale oproti našim vepříkům poměrně dlouhou a hrubou srst. Moje přítomnost ho nijak nevzrušuje a spokojeně si dál chrápe, jen občas nakrčí zásuvku (odborný termín pro zakončení prasečího rypáku). Domek bude asi jeho chlívek. Zda je jeho i opodál na břeh vytažená loďka, se mi zjistit nepodařilo.

Petr zůstává a později pokračuje ještě k dalšímu ostrůvku směrem na západ, já se brodím zpátky a naopak mířím na východní "pobřeží" toho našeho. I tady je kousek pláže z korálové drtě, která vede až k českému bungalovu a hemží se po ní desítky krabů poustevníků. Jsou tu také "obyčejní" krabi, občas nám nějaký přeběhne pod nohama, když míříme k molu, poustevníčci jsou ale pro mě noví, ty jsem zatím jinde než tady neviděl, alespoň pokud si vzpomínám, tak jim věnuji víc pozornosti.

Je jich tu plno a snad každý má jinou ulitu. Snažím se je fotit, ale jakoby to vytušili, skoro vždycky se schovají dřív, než zmáčknu spoušť. Obvykle jsou maličcí, sotva pár centimetrů, vidím ale i jednoho s pořádnou mušlí na zádech. Mezi nimi nacházím i obyčejného kraba, je ale tak prťavý, že upoutá mou pozornost. Má snad jen centimetr v rozpětí a to ho dělá zajímavým. Stejně, jako mezi desítkami středně velkých žraloků vás upoutají miniaturní mláďata, u krabů to funguje taky. A jak posléze zjistím, i u ještěrek. Kolem našeho bungalovu už jsem jich pár viděl. Jsou štíhlé, zlatozelené a úplně nepodobné gekonům, jaké znám třeba z Egypta, nebo poměrně robustním ještěrům, které jsme denně vídali na Kubě. Později odpoledne si mezi kameny za domkem všimnu ještěrčí miniatury. Je úžasně štíhlounká a maličká, má na délku sotva čtyři centimetry a v průměru nejširší části těla může mít tak tři milimetry. Škoda, že jsem cestou sem odložil foťák. Můžu si pro něj skočit, ale jsem si jist, že roztomilého pidiplaza už v tomhle terénu znovu nenajdu. Což se potvrzuje. Nevadí mi to, důležité je, co jsem viděl.

I pod vodou už se snažím fotit a točit míň a naopak víc si užívat toho, že tu jsem. Člověk se kolikrát přistihne, že pořád kouká do hledáčku místo kolem sebe a pak zpětně lituje. Naštěstí jsem tohle pochopil už kdysi v Rudém moři a tak se nezapomínám víc kochat.

Málem bych zapomněl, dnes při přílivu nám do kuchyně připlavala malá, asi třiceticentimetrová muréna, byla hnědá s mramorováním a připomínala mi murénu jávskou. Ale netuším, jestli se tu právě tyhle vyskytují. Každopádně místo zpátky k vodě se před námi stále snažila prchat směrem na souš. Báli jsme se, že tu při odlivu uvízne a tak jsme se ji snažili zahnat do průlivu. Tedy Tomáš s Petrem se snažili, já fotil. Nebylo to ale vůbec snadné, protože hadovitá muréna se návratu do bezpečí vytrvale bránila. Tomáš se ji pokoušel chytit do ruky, jenže to je jako snažit se chytit namydleného úhoře. Nakonec ale murénka s naší pomocí našla cestu ke svobodě.

Večer mě ještě zastavuje Kula a na svém azurově modrém telefonu mi ukazuje jakousi prezentaci fotek místních západů slunce. Má očividně rád prolínačku hvězdou, pokud je ovšem autorem on. Chvilku zdvořile předstírám obdiv (bjůtyfl, very najs...), pak se ale omlouvám a jdu spát.

Noc s polynéskou kočkou

Poslední noc v Motu Aito Paradise jsem toho moc nenaspal. Důvodem byla místní strakatá kočka. Nevím, jak se mým spolubydlícím podařilo ji ignorovat, ale mě neustále budila svým zoufalým mňoukáním, které chvílemi ani nepřipomínalo kočičí hlas. Skoro jako kdyby mi to dělala schválně, vždycky chvilku počkala, a když jsem konečně začal dřímat, zase spustila.

To, že jsem naspal odhadem jen tak čtyři hodiny (a to jsem šel opět spát už před devátou), ale nebyla jen vina kočky. Budil mě i déšť a vítr a taky asi ta syrová ryba, kterou jsme měli k večeři. Tentokrát mi moc nesedla. Několikrát za noc jsem testoval záchod. Kolem šesté jsem vzdal pokusy o usnutí a šel se podívat na východ slunce. Stálo to za to. Pak jsem ještě chvilku fotil poustevníčky, a když jsem se vrátil do chýše, zjistil jsem, že uřvaná kočička si hoví přímo pod mou postelí. Co naplat, ona je tu doma, já ne.

Žaludeční problémy neustávaly, ale mělo to i jeden pozitivní důsledek. Při častých návštěvách toalety jsem si všiml, že v okrasných korálech navršených kolem dřevěného sloupku stále jen minimálně fungující sprchy bydlí poměrně velký (asi 20 cm) krab. Zřejmě se mu tady ve vlhku líbí a očividně tu hodlá zůstat. Když slyší kroky, vždycky se schová mezi korály a kameny, ale když jsem chvilku v klidu, zase se ukáže.

I když pršelo několikrát, voda stále moc neteče a tak nám už včera Manahi přinesl několik plných PET lahví na mytí. Není v nich voda pitná, to nezapomněl zdůraznit. První den jsem se trochu obával, jak bude na sůl z moře reagovat má kůže, když není možné se pořádně osprchovat. Vždycky jsem slýchal, že sladká sprcha je po koupání v moři nutná a na lodi nás taky vždycky nabádali, abychom si po ponoru vyplachovali uši pitnou vodou. I když tady nic z toho nedělám, sůl na kůži mě nijak netrápí. Zvykl jsem si na ni rychle. Uši jsou, alespoň zatím, taky v pořádku, jen hlava mě pod vlasy občas trochu svědí.

Ráno jsem to pod vodou, navzdory žaludku na vodě, zvládnul bez problémů. Trochu jsem se bál, ale daří se mi to ovládnout. Stovky žraloků a tisíce zdejších ryb se s námi připlavaly rozloučit, a jak by řekl klasik: "Byla to taková pěkná tečka, za tím naším..." potápěním u jižního pasu. Rozloučili jsme se s Guillaumem i jeho pejskem, Fany se ale, stejně jako my, dnes přesouvá na severní základnu Top Dive a bude se tedy s námi potápět i tam. Jsme rádi nejen proto, že je to fajn Fany, ale taky, že nám tam převeze výstroj. Nemusíme tedy nic sušit a balit, což je velmi, ale velmi významné plus.

Na sever

Po druhé hodině už jsme připraveni k plavbě přes lagunu. Loučíme se s obyvateli ostrova (včetně pejska) i s ostatními návštěvníky a Manahi, opět ve svých pískových kraťasech a stejně laděné bundě, nám pomáhá nakládat bagáž do svého člunu.

Za chvilku už máváme z paluby a vyrážíme k severu. I tentokrát je s námi na palubě slečna, která nám dělala společnost cestou sem, a navíc s námi jede i její bratr - hádáme na základě výrazné podobnosti, který nám uplynulé čtyři dny vařil. Mimochodem, podle hlasu je stoprocentně na kluky. Oba mají místo vpředu vedle Manahiho, my střídavě sedíme na zadních lavicích, nebo stojíme opřeni o vyvýšenou přepážku a rozhlížíme se kolem.

Cesta zpátky na sever mi ubíhá pomaleji, jak už to tak u zpátečních cest bývá. Pozoruji dlouhou brázdu za člunem. Připomíná mi hřbet obrovského mořského hada, který rozráží hladinu, když pronásleduje naši loď. Stejně jako cestou sem zapomínám sledovat čas, abych pak mohl spočítat rychlost, ale myslím, že jsme jeli něco přes hodinu, možná hodinu a půl. Přistáváme u stejného dřevěného mola, od jakého jsme před pár dny vyplouvali.

Na břehu čeká dodávka, jak se ale ukazuje, není to náš odvoz. Naopak sem přivezla Manahiho syna s manželkou a dcerou. Manahi mladší je potetovaný, domorodě vyhlížející rocker v černém nátělníku a džínách. Hádám mu tak pětatřicet a tatínkovi se tedy ani trochu nepodobá. Prý hraje s kapelou a právě se vrátil z turné po Francii.

Dodávka odjíždí, my budeme čekat na jinou. Manahi family se naloďuje a pak následuje dnes již třetí loučení, tentokrát s naším hostitelem a převozníkem v jedné osobě. Tomáš mu slibuje, že se určitě vrátí. Další výpravu na Fakarava už má naplánovanou na příští podzim, což je prý nejlepší období. My jsme měli podle Guillaumových slov docela štěstí, touhle dobou tu totiž obvykle bývá mnohem horší počasí.

Loď odplouvá, my chvíli máváme a pak zůstáváme opuštěni na pobřeží. Ve skutečnosti tu tedy nejsme tak úplně sami. Náš čtyřprocentní kuchař a jeho sestra sedí opodál na lavici poblíž "umakartového" domku a povídají si s jeho postarším majitelem. Naproti stojí další poměrně primitivní stavení a před ním je zaparkovaný černý pick-up značky Toyota s otevřenou korbou. Většina domků místních, jak jsem si zatím stihl všimnout, jsou spíš jen jednoduché chaty. Proč si místní nestaví bytelnější obydlí je nasnadě. Když přijde velká vlna, škody nejsou tak velké. Před domem je chlívek s ohrádkou a v něm dva velmi přátelští srstnatí čuníci. Když se přiblížíme, okamžitě přiběhnou a nechají se od Petra drbat jako psi. Pod autem se povaluje pes opravdový, ten o nás ale zájem nejeví.

Sedím na spadlém kokosovém ořechu, jakých je kolem plno. Vedle mě leží dlouhá tyč s hákem, kterým tu očividně ořechy strhávají z vysokých palem a kousek přede mnou je navršená slušně velká hromada z kokosových slupek. Petr mi vypráví, kolik lidí ročně prý zabije padající kokos a tak si svou provizorní stoličku raději odnáším z palebného pole. Za chvilku se přilétá představit první místní komár. Štípanec svědí a já jsem rád, že mám s sebou dva silné repelenty do tropů. Tady na severu se asi budou hodit. Čekáme asi půl hodiny a je tu pořádné horko, pak už ale přijíždí dodávka. 

Vesničko má lagunová

Cesta netrvá dlouho. Asi po deseti minutách odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší cestu a míjíme dřevěný vývěsní štít na kterém je z bílých mušliček vyhotoven nápis Veke Veke Village. To bude naše základna pro příští čtyři dny. Je jasné, že taková exotika jako v řídce obydlené oblasti jižního kanálu nás tady nečeká. Je to tu trošku civilizovanější.

Bungalovy jsou méně rustikální, opět bych k popisu použil termín umakartové domečky. Opodál stojí několik aut a ještě dál pod stříškou vidím i pár z části rozebraných autovraků. I tady pobíhají psi. Jsou to různí kříženci, hádám, že tatínek několika z nich byl nejspíš šarpej. Je tu ale především krásná mělká zátoka s pláží ve tvaru půlměsíce. Místo kamínků, korálů a mušliček ji tvoří jemný žlutý písek a i když bungalovů je tu víc, lidí tu moc nevidíme. Na celé pláži, která má tak padesát metrů jsou momentálně jen tři.

Jakmile opustíme útroby dodávky, vítá nás místní domorodá správcová a ukazuje nám naši chatku. Ta stojí na levém cípu pláže (hledíme-li čelem k vodě) a hned vedle je bar s jídelnou, kam budeme chodit na snídaně a večeře. Pitnou vodu z barelu na baru tak máme pěkně po ruce a je možné si tu koupit i Tahitské pivo značky Hinano. Tomáš s Petrem už si ho dávali i v Motu Aito, já ale nejsem zrovna velký pivař a pěnivý mok je tu navíc dost drahý, takže ochutnám až pak na rozloučenou, symbolicky.

Paní správcová ještě dodává, že si můžeme půjčit kola a snad také kajak, kdybychom chtěli, na to ale asi nebude čas.

Náš nový domeček sice postrádá půvab palmové chýše, ve které jsme spali poslední čtyři noci, má ale velkou verandu na kůlech zaražených přímo písčitého dna zátoky. V přibližně metr hluboké vodě před bungalovem nám tak plavou malé rybičky, a protože je veranda směrovaná na severozápad, budeme mít výhled nejen na celou zátoku, ale i na západ slunce. Paráda!

Jinak je domek zařízen velmi skromně - jednolůžko (já), manželská postel (Tomáš) a pak zvýšené patro s matrací (Petr). Nechybí samozřejmě moskytiéry a zdá se, že tady budou potřeba. Všichni už máme nějaký ten svědící důkaz komáří aktivity a sápeme se tedy neprodleně do tašek pro repelenty. Jinak máme ještě k dispozici trochu ošuntělý sprchový kout a samozřejmě záchod. U dvoulůžka je nízký malý stolek a na verandě tři plastová křesílka. Bungalov má dvoje dveře, jedny v boční stěně směrem k jídelně, druhé na verandu. I tady je necháváme nezamčené, většinou dokořán otevřené.

Hned po zabydlení a důkladné protikomáří impregnaci vyrážíme do baru, máme to kus cesty - asi pět metrů. Zkušený vyhazovač opilců by nás v případě potřeby mohl s trochou štěstí vrhnout ze svého pracoviště přímo do dveří našeho domečku.

Jídelna má odpočinkový prostor s nízkým stolem a křesly, stojí tu i polička s knihami a na stěně visí mapa Fakarava a Tuamotu. Kousek vedle je také podélný stůl, na kterém jsou k dispozici termosky s horkou vodou, čaj a káva. Druhá část místnosti, nijak neoddělená, je zaplněná jídelními stolky. Pak je tu vysoký bar a u něj lavice z masivního dřeva. Za barem jsou dveře do kuchyně a vedle nich automat s pitnou vodou.

Kromě stále otevřeného širokého vchodu naproti našemu domečku má restaurace ještě východ směrem k dřevěnému molu, které vybíhá asi dvacet metrů do laguny směrem k západu (možná spíš severozápadu). Západní část restaurace pak od laguny dělí jen úzký chodníček a asi metrový kamenitý sráz. Par kroků od jídelny směrem na jih pak stojí ještě další domek, který zřejmě obývá paní správcová s rodinou a také místní psí smečka. Otevřenými dveřmi je vidět do místnosti, kde na zemi v pelechu ze zmuchlané deky leží fenka šarpejovitého typu a kolem ní se batolí několik úplně maličkých štěňat.

Bylo nám řečeno, že je tu wi-fi zdarma a přístupový kód podle instrukcí nacházíme na papírku u baru. Internet opravdu funguje, i když zoufale pomalu, a tak posílám krátkou zprávu domů, že jsem v pořádku (víc než v pořádku, jsem skoro v nebi, ale to nepíšu).

Pak se rozvalím v křesle a prohlížím si velkou a objemnou knihu o polynéském tetování. Je psaná francouzsky, takže si moc nepočtu, ale obrázky jsou velmi zajímavé. Skoro bych si nějaké takové tetování pořídil. Jenže dneska už je to tak běžné, že bych si připadal spíš jako další ve stádu, než jako originál. Mám pocit, že jednou budeme my nepočmáraní ti zajímaví. Navíc mám obavu, že na mé bledé kůži by obrázky stejně nevypadaly moc dobře. I když tedy některé motivy v knize jsou vážně pěkné. Třeba taková stylizovaná manta, hmmm... Ale já bych stejně radši žraloka, jak jinak?

Slunce je už hodně nízko a tak jdu pozorovat západ z konce mola. Stojí tam malý altánek se stolem a lavicemi a před ním je snížená plošinka s plastovými lehátky. Když si do jednoho vlezu, ze břehu mě není vůbec vidět a nikdo další tu není. Skoro nemůžu uvěřit, že mám tuhle nádheru sám pro sebe. Žádné davy turistů, jako na plážích v Egyptě, žádný rámus a překřikování nebo nabízení animačních programů.

Ani rádio z baru tu skoro není slyšet, i když to by mi asi nevadilo. Hraje sice vesměs moderní písničky, nicméně v polynéském aranžmá včetně typického ukulele. Na severozápadě je v dálce vidět pás atolu a blikající světýlko letištní věže, dál na západě ale vidím jen hladinu laguny. Nebe se barví do rudo-oranžova a mně se v hlavě vybavuje název filmu Tajemná záře nad Pacifikem. Kochám se a fotím až do večeře.

Mezitím přistála u mola menší rybářská loď, a když se vracím do jídelny, prohlížím si mohutný prut s mosazně se lesknoucím navijákem zasazený do stojanu na palubě.

Příště o vousaté chůvě, krásách Alibabova kaňonu a také o tom, kam chodí potápěči na záchod.