Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (13.)

Třináctá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil.Tentokrát o žralocích v zádech, koupeli v rybí polévce a večeři s vyhlídkou na smrt.

Rybí defilé k obědu

Obědváme opět s nohama ve vodě. Stejně jako včera máme rýži, zeleninu a rybu, která chutná a vypadá jinak, nevylučuji ale, že je to jen jiná úprava.

Vedle nás si brousí zuby (nebo požeráky) drobné korálové rybičky. Vědí, že budou po obědě mýt nádobí a na rozdíl od lidí se na to očividně těší.

Převládají malé černě pruhované rybky, které neumím přesně zařadit, ale je tu i spousta dalších druhů. Z těch co znám, vidím pár menších kaniců, zelenou papouščí rybu, občas se připlavou podívat i různé druhy ostenců (triggerfish). Objevuje se i Picasso triggerfish, názorný to důkaz bezbřehé fantazie přírody. Ani se nebudu pokoušet ho (nebo spíš ji) popsat.

Poblíž se také stále drží dvě semknutá hejna mulletů. Odhaduji, že v každém je přinejmenším sto kousků namačkaných těsně na sebe a zdá se, že se do skupin sdružují vždy jedinci zhruba stejné velikosti. Všichni mají tlamu vystrčenou nad vodu a jakoby sborově mlaskají, což vypadá dost komicky.

V kontrastu s nimi jsou tu pak hejna parmic, které pro změnu plavou všechny hlavou šikmo dolů a nad vodou jsou z nich vidět jen ocasní ploutve. A abych nezapomněl, náš průliv si oblíbily i krásné mořské jehly, některé možná i metr dlouhé. Jsou to štíhlounké fešandy se velkýma očima, které mi, oproti očím jiných ryb, připadají tak nějak moudřejší. Ne, že bych toho o nich moc věděl, ale skoro vždy, když pod vodou nějakou potkám, neubráním se, abych ji alespoň chvilku nepozoroval.

Za kamenem kousek od břehu se schovává i malá hnědá (momentálně) chobotnice, je dobře maskovaná, ale prozradila se pohybem.

Máme tu prostě pod nosem obrovské přírodní akvárium se vším všudy a dominují mu samozřejmě naši známí blacktipové. Až bude chvilka, půjčím si od Tomáše šnorchl a půjdu je trošku prohnat. Pokud to tedy nebude naopak.

Rybičky dostávají naše talíře, aby se postaraly o to, co zbylo z oběda, a my jdeme relaxovat. Jediná zásuvka v bungalovu je nastavena prodlužovačkou z arzenálu našeho hlavního fotografa a momentálně obsypána dobíječkami záznamových přístrojů.

Tomáš stahuje fotky, Petr si dělá poznámky do tabletu a já jdu zkontrolovat, jestli po nočním dešti teče v koupelně víc vody. Není tomu tak. Zřejmě bude problém s tlakem. Nevadí, zatím nás omezené množství vody nijak zvlášť netrápí. Mimochodem, umyvadlo v naší koupelně hrdě nese značku JIKA a mě přítomnost českého výrobku na druhém konci světa těší. Asi je ve mně přeci jen kousek vlastence.

Pro jistotu si tak půl hodinky ověřuji, jestli se v mé posteli leží stejně jako v noci a pak koukám Tomášovi přes rameno na první stažené fotky. Vypadá to, že obrázková úroda bude opravdu bohatá a jestli se vrátím v pořádku domů, nebude snadné nechlubit se víc, než je společensky únosné.

Do týlu žraloka si nepouštěj!

Už mi trochu vytrávilo, do odjezdu na odpolední ponor zbývá ještě přes půl hodiny, tak jdu "lovit" černocípáky. Zjišťuji ale, že mi to nějak nejde.

Tomášův šnorchl má totiž na konci vlnolam (nástavec, který zabraňuje, aby do trubice vlny stříkaly vodu) a mně se po vynoření nedaří zbytky vody vyfouknout najednou, jak jsem zvyklý. Každou chvíli kvůli tomu trochu slané vody vdechnu a to vážně není nic příjemného. Ale nevzdávám to. Plavu na konec mola, kde se slévá užší závětrný průliv a ten druhý, mělčí, který omývá ostrůvek z levé strany. Je v něm prudší proud a hladina je pořád zčeřená malými vlnkami způsobenými větrem. Žraloci si občas naplavou proti proudu mělčího kanálu, nechají se kousek snést do laguny a pak se vracejí do hlubšího průlivu, aby se doplavali podívat k jídelně, pak zase zpátky. A takhle pořád dokola. Proč to dělají, netuším, asi je to prostě baví.

Ode mě se ale opět drží v bezpečné vzdálenosti několika metrů, přeci jen jsem o dost větší než oni. Myslím, že jsou to ti samí, co včera, tedy přinejmenším jeden z nich. Vidím známé nezahojené jizvy. Najednou se ale cítím trochu nesvůj, skoro, jako bych se maličko bál nebo co. Možná je to tím, že jsem teď ve vodě sám, navíc jen v plavkách a připadám si tak míň chráněný. Vždycky, když je žralok někde za mnou a já ho díky masce, která limituje rozhled, pořádně nevidím, jsem trochu nervózní. Když totiž žraloka nevidíte, nevíte, jestli náhodou nechystá nějakou neplechu, například seznamovací ochutnávku. S velkými a nebezpečnými druhy si to nemůžete dovolit a musíte je mít pořád na očích. Alespoň jsem to četl i slyšel a rozhodně to dává smysl. A i když tihle krasavci nejsou ani moc velcí, ani nebezpeční, mé podvědomí zřejmě pracuje. Jen tak mě ale z vody nevyženou, to spíš ten zpropadený šnorchl. Ještě chvilku s ním válčím a hraju se žraloky na honěnou (aby bylo jasno, já nejsem ten, kdo prchá), pak už je ale čas jít se připravit na další program.

Koupel v rybí polévce

Člun je tu opět načas, žakety nás už čekají na palubě i s nově naplněnými lahvemi a kolem třetí znovu po zádech padáme do vody. Tentokrát máme ale obrácený scénář. Z laguny spolu s odlivem poplaveme kanálem směrem na oceán.

Žraloků tu odpoledne opravdu není zdaleka tolik jako ráno, ale pořád je jich dost.

Už trochu pominulo prvotní vytržení a tak se víc rozhlížím po ostatních zajímavostech. Korály jsou tu spíš tvrdé, například rozvětvené gorgónie, které znám z Egypta, nikde nevidím. Mizející barvy ve větších hloubkách způsobují, že korály vypadají jako mrtvé, což není pravda, jen zkrátka nejsou tak pestré, jako ty v Rudém moři. Života je tu ale dost a dost, v mělčích vodách i barev.

Kdysi jsem si pořídil obsáhlou knihu o rybách tropických moří a snažil se z ní něco naučit, nakonec jsem to ale vzdal. Je jich prostě příliš mnoho, a když se s nimi nepotkáváte denně, není snadné se v nich vyznat a zapamatovat si je. Ke všemu jsou si některé hodně podobné, aniž by patřily ke stejné čeledi a jindy je to právě naopak - napohled rozdílné ryby jsou blízké příbuzné. Přičtěte si k tomu, že některé umí měnit barvu a máte z toho pořádný guláš.

Pár druhů ale poznávám. Jsou tu obrovská těsně semknutá hejna očařů obecných, kteří v pětadvaceti metrech vypadají úplně černí, ale na fotkách s bleskem ukážou pravou barvu. Červená Karkulka by jim mohla závidět. Potkáváme také velká hejna žlutých, modře pruhovaných chňapalů, parmic a tmavých bodloků. Je tu ale i spousta dalších ryb a ne všechny se drží ve větších skupinách. Jen zmíněných bodloků a chňapalů vidím několik různých druhů. Jsou tu tuňáci a kranasové - nechybí dokonce ani African Pompano, což je zvláštní druh kranase, který má na ploutvých dlouhé vlající závoje. Dále jsou k vidění menší i větší barakudy. Ty menší se také drží v hejnech, ale ne tak početných, jako třeba očaři. No a nesmím zapomenout na všechny možné klipky, ostence, čtverzubce, jehly a pestré klauny. Těch posledních tu není tolik jako v Egyptě, ale stateční jsou stejně. Své potomstvo, ukryté v žahavých sasankách, brání srdnatě i proti stonásobně větším vetřelcům. Když o tom tak přemýšlím, klaun je asi nejodvážnější ryba, kterou znám.

Co tu ale nevidím, jsou perutýni (ani mi moc nechybí), trnuchy a murény. Naopak novinkou jsou pro mě štítovci lodní, věrní žraločí společníci. Vypadají trochu, jako by pluli vzhůru nohama (já vím, nemají nohy), jsou štíhlí a protáhlí a za hlavou mají velkou plochou přísavku, kterou se dokáží přichytit na těle velkých ryb. Nejedná se ale o parazity, naopak, své hostitele nežádoucích příživníků efektivně zbavují. Nechají se rádi svézt třeba i želvou a jak se zdá, nepohrdli by ani námi. Jeden se o mě intenzivně zajímá a krásně mi pózuje před objektivem. Po chvíli si ale plave hledat jiný odvoz, což by mi nejspíš mělo lichotit, zřejmě na mě neshledal dostatek parazitů.

Hltám očima všechno, co mi zdejší podmořská krajina nabízí, ale začínám si uvědomovat i jednu méně příjemnou skutečnost. Je mi zima. Jak to? Mám přece sedmičku neoprén a voda má kolem osmadvaceti stupňů. Když se zastavíme, držíme se útesu a jen pozorujeme, doslova drkotám zuby. Pak mi to dochází. O tloušťku obleku nejde, problém je, že mi je volný a navíc mám trošku natrženou gumovou manžetu kolem krku, takže vůbec netěsní.

Takzvaně mokré obleky musí perfektně přiléhat, jinak sice plní ochrannou funkci, ale v teple vás neudrží. Jde totiž o to, že se do nich má dostat jen minimální množství vody, kterou si ohřejete na vlastní tělesnou teplotu, a

 ta vás potom izoluje od chladnějšího okolí. Jenže když voda neoprenem stále protéká, nefunguje to.

Druhý důvod je mé minimální procento podkožního tuku - jinými slovy mě nemá co hřát. A do třetice, 28 stupňů se zdá dost, ale voda odvádí teplo mnohem rychleji než vzduch (jestli si dobře vzpomínám snad dvacetkrát) a jak už jsem zmínil, my se moc nehýbeme, takže ani pohyb mě nezahřeje.

Když se na konci ponoru opět vezu s Guillaumem, všímá si i on, jak se chvílemi třesu. Mám nejtlustší neopren, přesto je mi zima, mám největší spotřebu vzduchu, i když rozhodně nejsem žádná robustní figura a ještě jsem vždycky poslední dole kvůli uším. No, asi tu nebudu zrovna za frajera. Ale nechci se tím stresovat, to mi rozhodně nepřidá.

Ponor končí a za chvíli už míříme domů. Máme to z oceánu kousek dál, ale i tak nám cesta netrvá snad ani deset minut. Nebo mi to jen tak rychle utíká? Všechno vybavení, které nepotřebujeme s sebou, můžeme nechat ve člunu. Tady se prostě nekrade a nikdo o tom nepochybuje. Beru si tedy jen počítač, kameru a samozřejmě neopren, který, stejně jako ostatní, později vyvěsím před bungalovem, aby do rána trochu uschnul.

Večeře na druhou

I když je teprve krátce po čtvrté, žádné plány už na dnešek nemáme. Je třeba si trochu odpočinout.

Tomáš stahuje a upravuje fotky a já se ho vyptávám na žraloky. Neznám osobně nikoho, kdo by toho s nimi zažil víc než on. Zajímají mě především Bahamy, protože, navzdory původnímu plánu, že si tady splním sen a najdu klid, je mi jasné, že jestli to jen trochu půjde, určitě ještě za žraloky vyrazím. Bahamy mám na prvním místě v seznamu, láká mě ale taky Mexiko a to nejen kvůli žralokům. Mayská a Aztécká kultura mě fascinuje už dlouhé roky a navíc, výlet na Yucatán se dá hezky propojit se žraločím potápěním. Je tam totiž oblast nazvaná Playa del Carmen, kde je možné, především na jaře, potkávat žraloky bělavé (bull sharks), kteří patří k těm nejobávanějším.

Tomáš mi vypráví, že se zná s člověkem, který tyhle ponory organizuje a prý tam už k jednomu smrtelnému útoku na potápěče došlo. Tím víc mě to láká. Chci vidět nebezpečné ryby. Navíc, jak se dozvídám, na jiné lokalitě v Mexiku je možné šnorchlovat se žraloky velrybími. Údajně se jich tam pohybuje kolem sedmdesáti a šance na setkání je tedy veliká.

Takže Bahamy a Mexiko. Třeba by to šlo i nějak spojit, není to tak daleko. Nedá se nic dělat, asi se budu muset stát milionářem.

Kousek za námi na zemi dřepí Kula - lanový mužíček, rybář a všestranný pomocník. Na sobě má opět jen kraťasy, dlouhé černé vlasy mu padají na tmavě hnědá opálená ramena a sekerou louská kokosové ořechy. Pak dužinu nastrouhá, nabere do dlaně a láká mě, abych šel ochutnat. Trochu se zdráhám brát si takhle skoro z ruky do huby, ale nakonec své obavy z nedostatku hygieny potlačím a přijímám. Je to dobrota. Kokos vážně můžu.

Kula sice neumí anglicky, natož česky, stále se ale s námi snaží hovořit. Dohadujeme se, jestli je to místní blázen nebo filosof a končíme u kombinace obojího. Každopádně přátelský strouhač kokosu skvěle dotváří místní exotickou atmosféru. Když později odejde za jinou prací, všímám si, že oranžovým plastem potažené topůrko sekery, kterou tu zanechal, nese anglicky psané varování: "Pozor! Obsluha i přihlížející by měli používat ochranné brýle!" Zřejmě americký výrobek.

O něco později mě Tomáš překvapí, když ze své tašky vyloví gumový expander, přiváže ho k větvi stromu před naším domečkem a cvičí. Vysvětluje mi, že měl operaci ramene, a kdyby pravidelně ruku nezatěžoval, jen těžko by mohl hrát svůj oblíbený volejbal. Jsem rád, že tu nejsem jediný postižený. Byť je dovolená, nejsem schopen úplně rezignovat na trénink. Není toho moc, co se tu dá cvičit, ale snažím se.

Při večeři - brambory, zelenina, smažená ryba, syrová nakládaná ryba - nám společnost dělá nový pár turistů. Pán mi trochu připomíná tatínka ze seriálu Alf, jeho žena je, jak to citlivě popsat, poněkud prostorově náročná. Tedy ne poněkud, ale velmi. Až se divím, že s touhle hmotou vůbec může cestovat letadlem. Oba, zdá se, hovoří jen Francouzsky, takže celá naše konverzace spočívá v pozdravu a přání dobré chuti.

To, co zbylo z večeře, opět dostávají rybičky a tentokrát se do boje o jídlo míchají i žraloci. Je už tma a tedy čas lovu. Černocípáky nezajímají zbytky z našich talířů, snaží se ulovit některou z krmících se ryb. Ty jsou ale ve střehu a nedají se snadno, pochopitelně. Pro nás je to zajímavá podívaná, pro ně boj o život. Navzdory zubatému nebezpečí se ale rybky k talířům stále vracejí, hlad je asi silnější než strach. Nebo si prostě tolik věří? Je pravda, že zatím žádný ze žraloků v lovu neuspěl. Bohužel tu není moc světla a tak se mi nedaří nic natočit.

Později mě osloví klučina z Francouzské rodinky, která obývá vedlejší bungalov. Vypadá jako z reklamy na čistou árijskou rasu, stejně jako jeho dvě sestry sedící opodál. Tohle přirovnání by je asi nepotěšilo, ale opravdu - blond vlasy, modré oči, hezký obličej a štíhlá postava... Vůdce by z nich měl radost. Obě zmíněné slečny se opravdu povedly, ale jsou to ještě děti, hádám jim tak 14 a 17.

Jejich bratr, jméno jsem přeslechl, se mě nejdřív ptá na potápění, a když se pak dostaneme k tématu, odkud jsem, rozzáří se mu oči. "Česká republika, Jan Železný! Nejlepší oštěpař!" Pak mi vypráví, že sám hází oštěpem a Železný je jeho velký vzor. I já mám slavného českého vrhače rád a těší mě, že má takové jméno i ve Francii.

Po krátké konverzaci se s francouzským oštěpařem loučím a jdu se chystat do postele. Je sice teprve osm, ale tři ponory za den člověka zmůžou a stejně tu není moc co dělat.

Ještě chvíli ale koukám do nebe. Hvězdy se tu zdají být výš, než u nás a měsíc se blíží k úplňku. Ten bude zítra nebo pozítří a vlastně je to důvod, proč jsme teď tady. Původní plán byl jiný - první čtyři dny u severního pasu a pak teprve na jih, ale Tomáš se někde dočetl, že v době srpnového úplňku se do místních vod stahují stovky a tisíce velkých kaniců kvůli tření a to jsme si nechtěli nechat ujít. Jenže to byl omyl. Guillaume nám vysvětlil, že jsme tu o měsíc pozdě a taky nás uklidnil, že letos tu bylo groupers (kaniců) opravdu málo. Vlastně je to asi dobře, sice by to byla určitě zajímavá podívaná, ale nejspíš bychom tu neměli takové soukromí. Tuhle událost prý vyhledávají filmařské týmy z celého světa.

Petr se opět věnuje svým zápiskům, Tomáš poslouchá muziku a já si chvilku za svitu baterky opisuji údaje z počítače do potápěčského deníku. Už jsem skoro na konci a další s sebou nemám. Na to jsem doma nepomyslel. Usínám už kolem deváté.

Příště o nečekaném setkání a rozpoznávání žraloků.