Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (11.)

Jedenáctá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil.Tentokrát o domácích žralocích, potápěčských plánech a legendární plavbě na voru přes půl Pacifiku.

Domácí žraloci nekoušou

Tomáš po jídle chvíli pozoroval žraloky a pak se slovy: "Já snad vážně začnu pracovat už dneska." odešel smontovat si svůj mohutný podvodní foťák. O nějakých dvacet minut později jsme se už všichni tři brodili po pás ve vodách žraločího království.

Petr se snažil zubaté krasavce navnadit kouskem ryby, kterou jsme vyloudili od místního vrchního lovce (a přitahovače lodí) - tuším, že se jmenuje Kula nebo tak nějak. Tomáš fotil a já natáčel. Bylo to mé první blízké setkání se žraloky a náležitě jsem si ho užíval. Kupodivu se nedostavil sebemenší náznak strachu, což neznamená, že bych nebyl opatrný. Přeci jen, tohle nejsou kapříci a respekt je určitě na místě. Blacktipové zvědavě kroužili kolem nás mnohdy ani ne v metrové vzdálenosti, rybu přímo z Petrovi ruky si ale vzít nechtěli.

Pochopil jsem, že to jsou opravdu opatrní a plaší lovci. Těžko říct, jak by se chovali, kdybychom byli menší než oni. Největší žralok z našeho průlivu měl asi metr dvacet. Petr jim tedy vždy nechal kousek návnady ve vodě a maličko ustoupil. Pak už se dravci neostýchali a naopak se předháněli, kdo sousto ukořistí. Občas se asi mezi sebou o jídlo i poperou, jeden z těch menších měl na hřbetě poměrně čerstvé a docela hluboké šrámy. Nevypadalo to ale, že by si z toho dělal těžkou hlavu (pod vodou je ostatně málokterá hlava těžká).

Byl to úžasný pocit, pozorovat žraloky takhle z blízka v jejich přirozeném prostředí. Všímal jsem si všech detailů a rozdílů mezi jednotlivými kusy a oni mi k tomu dávali spoustu příležitostí.

Žraloci černocípí jsou opravdu krásní. Mají barvu světle hnědého písku, spodní strana jejich těla a ploutví je ale, jako u většiny žraloků, skoro bílá. Světlejší pruhy mají také na bocích. Někdo by možná naopak řekl, že tmavší pruh v barvě hřbetu na bocích zasahuje do bílé. Je to vlastně takový symetrický obrazec.

Jméno dostali blacktipové podle černých konců ploutví. Na některých mají jen malé temné skvrny, ale ta ocasní má výrazný černý lem i obě špice a tmavé zdobení konce první ploutve hřbetní je na spodním okraji lemováno ještě výrazným bílým pruhem. To je černocípákovo poznávací znamení a podle něj ho snadno rozeznáte, i když vidíte jen hřbetní ploutev prořezávající hladinu.

Jinak má Carcharhinus melanopterus typický proudnicový tvar těla a hlavu ze strany špičatou, z vrchu okrouhlou. Tím se od ostatních útesových žraloků neliší. Je to druh, který můžete velmi často vidět v akváriích, a ve volné přírodě se nejčastěji zdržuje právě v lagunách. Docela mě překvapuje, že přezdívku "lagunový" dostal jeho kolega bělocípák - Triaenodon obesus. Toho jsem zatím vždy viděl spíš u útesů a ve větší hloubce.

Za chvíli nám vnadící ryba došla a žraloci o dovádění s námi ztratili zájem. Nezmizeli úplně, jen se drželi dál a my jsme se šli usušit a připravit na návštěvu z TopDive.

Fanfán se představuje

Později odpoledne k molu přirazil plechový člun a z něj vyskočil náš budoucí potápěčský průvodce - menší opálený blonďák s vlasy do culíku. Aniž bych to dokázal nějak rozumě zdůvodnit, působil na mě typicky francouzským dojmem. Opravdu ze země sýrů a vína pochází, jak jsme se později dozvěděli. Představil se jako Guillaume a mně se při pohledu na něj, netuším proč, vybavil film Fanfán tulipán. Ne, že by snad Guillaume vypadal jako Gérard Philipe, byla to prostě jen taková volná asociace, to mi ale nebránilo přidělit fakaravskému divemasterovi přezdívku.

Fanfán zkontroloval naše licence a pak nám sdělil, že zítra máme být připraveni v osm ráno. Přijede pro nás člun a spolu s několika dalšími potápěči z okolních resortů zamíříme k nedalekému jižnímu pasu.

První ponor začneme na volném oceánu a kanálem proplaveme zpátky do laguny. Mezi osmou a devátou začíná příliv a v tu dobu je největší šance vidět velké ryby. Potom si odpočineme v blízké zátoce a kolem jedenácté se zanoříme znovu. Scénář ponoru bude stejný, protože proud bude směřovat stále do laguny. Potom nás odvezou domů a další den si to zopakujeme. To nás zaskočilo a Tomáš se okamžitě ptal, co bude s odpoledním ponorem. Fanfán odvětil, že odpoledne se potápět nebudeme, máme prý volno. "Jenže my mám předplacené tři dny po třech ponorech.", vysvětlil mu Tomáš. Guillaume tedy zatelefonoval na základnu, aby si to ověřil. Obvykle se tu asi odpoledne ponory nedělají a vypadalo to, že se to Fanfánovi zrovna dvakrát měnit nechce. Pak ale Tomášova slova potvrdil. Na oběd nás tedy zavezou domů (rozumí se do Motu Aito) a kolem půl třetí si nás zase vyzvednou. Do vody půjdeme zhruba ve tři a poplaveme tentokrát s odlivem ven z laguny. Tolik žraloků jako ráno a odpoledne prý ale neuvidíme. Nevadí, dohodnuto.

Zeptali jsme se ještě na druhy místních žraloků. Samozřejmě to budou především spanilí šediváci a lagunoví bělocípáci (whitetipové). Těch můžeme na jednom ponoru potkat i několik set, sliboval Fanfán. Často se ale prý ukazují i žraloci stříbrocípí - silvertipové (Carchyrhinus Albimarginatus) a pobčas ještě nějací "longnose sharks". Poznáme je podle delšího čumáku a zavalitějšího těla. Název ale mně ani Tomášovi nic neříkal. Uvidíme. Potom se s námi Fanfán rozloučil a odplul na plechovém člunu kamsi k západu.

Kterak potomek vikingů Pacifik na voru přeplul

Chtěl jsem si po náročném cestování odpočinout a tak jsem se šel do večeře natáhnout. Potápění bude nejspíš náročné (proudy) a já toho za poslední tři dny moc nenaspal. Usnout se mi ale nepodařilo ani teď. Zjistil jsem, že kdyby má postel byla o deset centimetrů kratší, už bych se do ní nevešel a to nejsem zrovna dlouhán. Takže jsem neměl moc prostoru k podélnému manévrování a navíc mě do kotníku štípla nějaká mrňavá potvora. Hrozně to svědilo a já si opět vzpomněl na slova pana Stingla. Na zamoření hmyzem to tu ale přeci jen nevypadalo.

Ležel jsem a přemýšlel o tom, kde jsem se to vlastně ocitl a nechtělo se mi tomu věřit. Nikdo z mé rodiny takhle daleko od domova nikdy nebyl, nebo alespoň o nikom nevím. Nakonec se ze mě ještě stane cestovatel. Přitom to není tak dávno, kdy pro mě ideální dovolená znamenala zůstat v klidu sám doma a číst si. A zase jsem vzpomínal na kapitána Cooka, Bounty a především Thora Heyerdala. Atol Raroia, na kterém nejslavnější norský vorař kdysi přistál, leží jen nějakých 250 kilometrů na východ od Fakarava.

Thor Heyerdahl, původně vystudovaný zoolog z Norska, pobýval nějakou dobu na tichomořském ostrově Fatu Hiva v souostroví Markézy a právě tam vznikla jeho teorie o jihoamerickém původu obyvatel Polynésie. Základem této teorie byly nejen některé nápadně podobné rysy kulturních památek (zejména soch bohů), ale především pověst o prvním muži - Tikim. Ta totiž jakoby navazovala na mýtus o peruánském Virakočovi - bohu slunce z rasy bílých vousatých lidí. Jeho původní jméno prý bylo Kon-Tiki a nepřátelští předkové Inků ho kdysi údajně donutili uprchnout k oceánu. Vousatý bůh se svými následovníky pak odplul na voru směrem k západu a už se nevrátil. Naopak polynéský první muž Tiki prý k tichomořským ostrovům připlul na voru z východu. I on měl mít vousy a světlou kůži.

Heyerdahlovu teorii ale odborníci zpochybňovali a dokonce se jí i vysmívali. Už proto, že si nikdo nedovedl představit, jak by mohli původní obyvatelé Peru na primitivních a jen těžko ovladatelných vorech překonat Tichý oceán. Vždyť z jižní Ameriky do Francouzské Polynésie je to skoro 7000 kilometrů. A tak se neohrožený jmenovec vikinského boha hromu rozhodl, že svou teorii potvrdí odvážným, skoro až šíleným skutkem.

Postavil balzový vor po vzoru starých Inků, pojmenoval ho příznačně Kon-tiki a s pěti společníky vyplul na víc než tři měsíce dlouhou plavbu Pacifikem. Neodradila ho ani varování zkušených námořníků, že se jeho plavidlo zhotovené bez jediného kousku kovu po pár dnech v moři jistojistě rozpadne. Vlastně nikdo z těch, kdo vor před vyplutím viděl, nedával posádce naději. Přesto Heyerdahl uspěl.

Vor Kon-Tiki sice po neuvěřitelné plavbě dlouhé 101 dnů ztroskotal, ale to až na útesech atolu Raroia a všichni členové výpravy se bez vážnějších zranění dostali na břeh. Domorodci, kteří pak trosečníky na Raroie našli, vyprávěli, že pověstí na stejných vorech kdysi z východu připluly jejich předkové, ani tak se ale Heyerdahlovy nepodařilo pravdivost jeho teorie jednoznačně potvrdit. Dokázal jen to, že jihoameričtí indiáni skutečně mohli k ostrovům Polynésie doplout. I to ale někteří zpochybňovali. Třeba proto, že plavci na Kon-Tiki měli k dispozici konzervy.

Jak jsem se dočetl, pozdější genetické výzkumy prokázaly, že původní Polynésané pocházeli z Asie. Ať je to jak chce, Thor Heyerdahl si získal celosvětové uznání a stal se doslova hrdinou. O své plavbě napsal poutavou knihu a existuje i původní černobílý film, který během cesty vznikl.

Nedávno byl na motivy výpravy Kon-Tiki natočen i nový dobrodružný film s místy maličko opepřeným příběhem. Například hejna zuřivých bílých žraloků obléhajících vor realitě příliš neodpovídají. V knize také není nic o tom, že by oblíbeného palubního papouška sežral žralok.Ve skutečnosti ho jednoho dne smetla vlna přes palubu a nebohý opeřenec zmizel kdesi v oceánu. Je sice pravděpodobné, že skončil v něčích čelistech, rozhodně se ale nekonala žádná žraločí vendeta, jak ji film líčí. Alespoň v knize o tom není žádná zmínka. Jinak je to ale hezká podívaná. Především scéna setkání s velrybím žralokem je velkolepá. Mimochodem, sám Heyerdahl ve své knize popisuje velrybáka jako odporné a odpudivé stvoření! Tím tedy u mě pár bodů ztratil. Žralok velrybí je totiž v mých očích opravdový krasavec.

Co se ale z nového filmu nedozvíte je, že Thorovo dobrodružství začalo už před tím, než byl vor postaven. Třeba kapitola o tom, co musel norský vědec podstoupit, aby v peruánské džungli získal potřebné balsové kmeny na stavbu svého plavidla, je sama o sobě obdivuhodný příběh. Kniha navíc prozradí, že někteří členové výpravy byly v pravém slova smyslu hrdinové dřív, než na vor vůbec vstoupili. Třeba takový Knut Haugland se prý za války sám, s pistolí v ruce, dokázal prostřílet z obklíčení gestapem a německými vojáky ozbrojenými kulomety.

Když jsem knihu četl, mockrát jsem v duchu posádce Kon-Tiki záviděl. Přitom ale tuším, že kdybych měl šanci připojit se, asi bych nenašel dost odvahy. Trochu mě zamrzelo, že "dobrodružství", které teď prožívám já, si může dnes dopřát každý, kdo má dost peněz. Ale tyhle pocity jsem rychle zaplašil.

Předponorové kontrakce

Zatímco jsem přemýšlel, venku se setmělo a kolem sedmé, kdy se podávala večeře, byla už úplná tma. Dostali jsme brambory, zeleninu a maso neznámého původ - snad hovězí. Byla to dobrota.

Pro jistotu jsem se při jídle svěřil Tomášovi, že i když se na žraloky vlastně celý život těším, nemohu zaručit, že nedostanu strach, až přijde čas skočit přímo mezi ně. Uklidnil mě, že je za chvilku budu vnímat jako něco úplně přirozeného. Byl jsem zvědav, jestli se jeho slova potvrdí.

Spát jsme šli brzo a já narazil drobný problém. U Petrovi i Tomášovy postele byla malá lampička, jinak ale v bungalovu žádné světlo nebylo a můj spací koutek byl obzvlášť temný. Na psaní a čtení po večerech můžu zapomenout. Ale co, říkal jsem si, alespoň se pořádně vyspím. Někde jsem slyšel, že co se člověku zdá první noc na novém místě, to se splní. Já si ale svůj první sen na Fakarava vůbec nepamatuji. Před spaním se ale dostavila lehká nervozita. Příčinou nebyl strach ze žraloků, jak by si snad mohl někdo myslet. Už jsem nastínil, nejsem zrovna nejzdatnější potápěč a trochu jsem se strachoval, jak budou po roce na souši reagovat moje uši. Nerad bych pod vodou někoho zdržoval. Zvlášť, když mám za kolegy tak zkušené potápníky.

V noci mě na chvíli vzbudil déšť, ale jinak jsem spal dobře. Je to pro mě vždycky velký rozdíl, spát někde, kde v noci není rámus. V Praze bydlím mezi magistrálami a už jsem si na permanentní hluk zvykl. Navzdory spánkovému deficitu jsem se vzbudil před šestou a znovu už neusnul. Chvíli jsem zíral do palmového stropu a pak se šel projít. Východ slunce nad lagunou jsem ale propásl. Příště musím vstát, jakmile se vzbudím. Za hodinku se z postelí vyhrabali i Tomáš s Petrem a v sedm už jsme seděli v naší žraločí jídelně. Ze snídaně mé paleo-já přiliš nejásalo. Na stole ležely lívance, marmelády a menší bochník zvláštního chleba. Hostitel Manahi nás poučil, že je kokosový s rozinkami (ten chleba, ne Manahi). Alespoň něco. Kokos i rozinky mám rád a tak jsem se ládoval, co to šlo. Navrch jsem slupnul i pár lívanců. Dopoledne nás čekají dva ponory a energie se bude hodit.

Po snídani jsme se šli pomalu strojit do gumy, do osmi totiž zbývalo jen asi dvacet minut. Po roce jsem na sebe navlékal svůj neoprén, a jak jsem čekal, byl mi poněkud volnější. Deset kilo dole je znát. Se zbytkem výbavy v náručí jsem se pak s ostatními vydal k molu čekat na člun. Přijel na čas. Na palubě seděli další potápění chtiví turisté, přesněji turisté a jedna turistka. Všichni mluvili fancouzsky. Dál tu byl Guillaume a jeho kolegyně Fany z Top Dive (Fanfán a Fany, hezky mi to ladí), dále tu byl zřejmě domorodý kormidelník a navíc pejsek neznámé rasy. Byla to vlastně fenka a měla trochu přísný až naštvaný výraz, ale ve skutečnosti byla milá a přátelská. O chvíli později už jsme pluli směrem k jižnímu pasu.

Náš plechový člun měří tak šest metrů, po stranách jsou lavice pro cestující a za nimi úchyty pro lahve se vzduchem. Uprostřed paluby je síťkou ohraničený úložný prostor pro masky, kamery a ostatní příslušenství. Na zemi leželo několik opasků a spousta olověných zátěžových cihliček. Guillaume některým - včetně mě - radil, kolik olova si vzít. To, mimo jiné, záleží na tloušťce neoprenu. Když jsem přiznal, že mám sedmičku (neopren o tloušťce 7 mm určený do chladné vody), otázal se mě Guillaume s úsměvem, zda si uvědomuji, že nejsme v Antarktidě. On i ostatní měli jen lehké - maximálně pětimilimetrové kombinézy. Vysvětlil jsem mu, že jsem si plně vědom toho, kde se nacházím, ale že prostě jiný neopren nemám a vzal si šest malých cihliček. Měly by vážit šest kilo, ale žádné označení na nich nebylo, tak nemohu vyloučit, že byly těžší. Čtyři jsem navlékl na opasek, dvě strčil do kapsiček na zádech svého žaketu.

Žaket je něco jako nafukovací vesta s upínacím systémem pro láhev na zádech. Můžete ho pod vodou plnit vzduchem z lahve, nebo naopak vypouštět a tím vyrovnávat svůj vztlak v různých hloubkách. Šikovný vynález. Skoro si nedovedu představit, jak se dřív mohli lidé potápět bez něj.

Pak přišla na řadu kontrola obsahu lahví. Ty naše měly na sobě zeleno-žluté označení, což znamená, že jsou naplněny nitroxem - obohaceným vzduchem s vyšším obsahem kyslíku.

Nitrox vám umožní zůstat déle pod vodou, protože zpomaluje sycení tkání dusíkovými bublinkami. Tím se prodlouží váš bezpečný čas v dané hloubce a oddálí nutná dekompresní zastávka. Dýcháním obohaceného vzduchu se tedy snižuje riziko dekompresní nemoci a vysycování dusíku je po ponoru rychlejší než v případě použití obyčejného vzduchu.

Má to ale i háček. Podle procenta kyslíku ve směsi si musíte hlídat maximální hloubku. Kyslík je totiž ve větších hloubkách toxický, a čím více ho směs obsahuje, tím menší je váš hloubkový limit. Normální vzduch má 21 % kyslíku, naše směs, jak ukázal kontrolní měřák, měla 26%. Není to moc, ale prý je to lepší než nic, říkal Guillaume. Pro mě to měl být první ponor s obohaceným vzduchem a musel jsem si tedy s Tomášovou pomocí předem rozšířit své potápěčské znalosti. Guillaume mě na poslední chvíli ještě trošku zkoušel z teorie. Moc jsem mu nerozuměl, ale nezdálo se, že mu to vadí. Očividně to byla jen formalita.

Mezi tím jsme minuly základnu TopDive a dostali se až k ústí jižního pasu. Fanfán nám upřesnil plán ponoru, říká se tomu briefing. Proplujeme kanálem, na otevřeném moři se zanoříme a s útesem po pravé ruce poplaveme s přílivem do laguny. Průběžně si budeme hlásit stav vzduchu. Signály všichni známe - každý prst přiložený na dlaň druhé ruky symbolizuje desítku, dlaně postavené do T (jako timeout) značí stovku a sevřená pěst padesátku. První, kdo bude mít jen padesát (tušil jsem, že to budu já) musí dát vědět divemasterovi, ten vypustí signalizační bóji, podle které nás najde člun a pak se pomalu, s případnými bezpečnostními zastávkami vynoříme. Ponor by měl trvat přibližně tři čtvrtě hodiny. My tři čeští jonáci patříme k Fanfánovi, ostatní povede Fany. Budeme se ale držet pohromadě.

Zatímco se naše plechové plavidlo blížilo k cíli, ladili jsme poslední součásti výstroje, plivali si do masek (aby se pod vodou nemlžily, kdyby někdo nevěděl) a navlékali rukavice. Člun proplul několik desítek metrů dlouhým jižním kanálem a my se ocitli ve vlnách otevřeného Pacifiku. Žádný jiný potápěčský člun nikde nebylo vidět, což překvapilo i Tomáše. Oproti Egyptu je to opravdový luxus.

A jsme zpátky na začátku: Na vlnách oceánu se houpe člun a na jeho bortech sedí deset připravených potápěčů... Dívám se přes kapky slané vody na skle masky do temně modré hloubky pod sebou a vím, že někde tam dole jsou žraloci.

Příště o vskutku bohaté žraločí nadílce.